Stránka obyčejné holky, která se občas potřebuje pořádně vykecat a rozhodla se, že k tomu zneužije právě tento blog.

Květen 2015

Moje řeči o lásce

26. května 2015 v 2:24 | Bety |  V mé hlavě

Co je to vlastně láska?? Jak poznám že miluji, a jsem milována? Jak poznám že si to jen nemyslím? Vím co je to mít někoho rád, ale co je to milovat? Je to víc než mít rád? Láska se prý pozná tak, že máš o druhého větší strach než o sebe. Já mám i o rodinu větší strach než o sebe. Možná tak, že je ti s někým strašně moc hezky, ale to mi je i s kamarády.

Vždycky si říkám "A teď už budu skutečně šťastná!", no… a nejsem.

Nejlehčí tři druhy lásky.

První je ta dětská láska. To sem se jako malinká zamilovala do bráchy kamaráda a tajně sem si o něm večer snila, nechtěla jsem vůbec nic, a ani sem nic neočekávala. Stačilo mi jen když sme chodili do kina na pokémony, a nebo hráli hry. Když si to vezmu zpětně a porovnám s dnešní dobou, bylo to krásný v tom, že sem nemusela řešit nějaký problémy, starosti a kompromisy. Mělo to dost společného s dětskou bezstarostností.

Druhá láska je ta platonická. Ta láska, když strašně moc obdivuješ nějakou hvězdu. Třeba mě se líbí jeden zpěvák. Jeho písně jsou balzám na uši, krásně se u nich usíná, a krásně se u nich sní. Sní, o lepší přítomnosti, budoucnosti. To je krásný v tom, že ti nikdy nemůže ublížit, protože už od začátku víš jak to je a jak to bude.

Třetí láska, je ta zvířecí. Měla jsem sice křečky a myši, ale tu zvířecí lásku jsem zažila pouze jednou. U mýho pejska. Už od mala jsem si přála psa, a když se na mě konečně usmálo štěstí, byla jsem nadšená. Byl to můj malej prďola, parťák, nejlepší kamarád a mazel. Ikdyž mě opustil smutným způsobem, nikdy na něj nezapomenu, nikdy ho nepřestanu zbožňovat a každý den si na něj vzpomenu.

Teď tu tak sedím, a říkám si "Milovala jsem já někdy muže?" . Cítila jsem někdy k nějakému lásku? Ten silnej a hlubokej cit? A můžu si tím být jistá? Člověk prý když potká toho pravého tak to vycítí. Už jednou jsem si pomyslela že ten, který leží zrovna vedle mě je ten pravej, necítila jsem to, jen jsem si to myslela, nalhávala.
Když jsem ve třinácti letech poznala takovou tu první lásku, která po pár měsících skončila, tak už tenkrát jsem se trápila. Jenže po roce se ta samá láska objevila znova, a já do toho znova šla po hlavě, a snažila jsem se jí všemožně udržet. Docílila jsem toho, že jsme to spolu táhli dalších 6 let, ale poslední rok nebyl vztahem, spíše vězením. A ve chvíli kdy jsem potřebovala největší oporu, ve chvíli kdy mi bylo nejhůř, tak tu ten člověk nebyl. A nebyl tu z toho důvodu že by nemohl, ale z toho důvodu že nechtěl. A já už nebudu znovu zahazovat vše o co se snažím, pro někoho, kdo si mě neváží.
Prostě bych si jen přála někoho, kdo by mě jen tak sám od sebe obejmul, kdo by si na mě vzpoměl aniž bych mu to musela připomínat. Přála bych si někoho, kdo by mě rozesmál, a mlčel by, když by nebyla potřeba slov. Někoho, který by mi dodal sílu, a ne se mě snažil v jednom kuse ponížit.

Láska je krásná, netvrdím že ne. Je sladká když začíná a poznáváte se, je krásná když budujete opravdový vztah, ale co když skončí? Na místo nastoupí akorát hodně trápení, hodně bolesti, a hodně slz. Stojí to za to? Na tuhle otázku pořádnou odpověď neznám. Ale stále doufám v to, že jednou budu šťastná.

Co dalšího k tomu dodat??? Snad jen SHOW MUST GO ON!


Tři body vzteku

26. května 2015 v 1:16 | Bety |  V mé hlavě
Tři body vzteku

1) Vláda - Je to jeden velký přeplněný dobytčinec. Banda krav, prasat a volů se tlačí u koryt naplněných penězma a soupeří v tom, kdo z nich toho "sežere" co nejvíce. Když se dostatečně nacpou, rozvalí ty svoje pupky a nic nedělají. Rozdíl je pouze v tom, že skutečné chovné zvířata jsou více k užitku než ty zvířata, které potkáte ve vládě. Takže se omlouvám všem zvířatům, ale toto přirovnání nešlo jinak

2) Média - Tento celek je fascinující tím, že nikdy neukáže světu celou pravdu, většinou spíše žádnou pravdu. Když budu narážet na konkrétní články a reportáže, je až zničující fakt, že dokážou ze slušných lidí udělat blázny. Všeobecně se od nich člověk téměř nikdy nedozví nic poučného či důležitého. K čemu je mi zpráva že se Kubišová hádá s Vondráčkovou, když kvůli tomu chleba levnější nebude.

3) Komentáře - Některé individua komentující úplně všechno, úplně zbytečně a úplně bez ohledu. Napsat tento bod mě donutil jistý hňup, který okomentoval video jedné osoby. Hodil tam pár urážek co ho zrovna napadli a bylo mu úplně jedno že osobu na videu nezná. A vlastně mu bylo jedno i to, že "To nevadí" napsal jako "to nevady". Smutné na tom je to, že takových jedinců (internetových siláků) přibývá.



Tyto tři body na sebe sice nijak nenavazují, ale mají jednu věc společnou → Všichni z nich vypouštějí na veřejnost akorát snůšky sraček.


Ještě něco, jsem sprostý člověk jen když je to potřeba. A tady to potřeba bylo.


Zdar a sílu =)


Iné kafe - Mám pocit

21. května 2015 v 19:45 | Bety |  Výběr hudby
Iné kafe - Mám pocit

Myslím že neviem koľko je hodín
práve sa preberám a sa budím
vedľa mňa niekto zo dnesnej noci
zas mám ten záhadný zmiešaný pocit

Už zo zvyku nerátam že sa opýtaš
ako ti bolo a ako sa vlastne máš

Mám pocit že nás niekto celý život iba za nos vodí
s poznámkou nič sa nedá robiť na svete to už tak chodí
a rádio už hlási prvé zprávy
a ja cítim vôňu tvojej kávy
otázkou je prečo po nej zostávam vždy sám

Myslím že nevieš ako sa volám
a tak len hádam k tvojim dverám
koľko je krokov nech za nimi ráno
mi oči pomaly otvorí

Už zo zvyku nerátam že sa opýtaš
ako ti bolo a ako sa vlastne máš

Mám pocit že nás niekto celý život iba za nos vodí
s poznámkou nič sa nedá robiť na svete to už tak chodí
a rádio už hlási prvé zprávy
a ja cítim vôňu tvojej kávy
otázkou je prečo po nej zostávam vždy sám

Už zo zvyku nerátam že sa opýtaš
ako ti bolo a ako sa vlastne máš

Mám pocit že nás niekto celý život iba za nos vodí
s poznámkou nič sa nedá robiť na svete to už tak chodí
a rádio už hlási prvé zprávy
a ja cítim vôňu tvojej kávy
otázkou je prečo po nej zostávam vždy sám



Jak si mohl?

20. května 2015 v 18:41 | Jim Willis |  To zajímavé
Jak jsi mohl?

Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval jsi nade mnou prstem a zeptal ses: "Jak jsi mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a poškrábal na bříšku.

Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji.
Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišly děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostly, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšely se na mou srst a tahaly se za ní nahoru na své vratké nožičky, strkaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno okolo nich a jejich dotyk - přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekaly na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl jsi jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš "ano" a změníš téma.

Už nejsem "tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují tě všechny výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a budete se stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svojí rodinu, ale byly časy, když já byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli k zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a pověděl: "Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčili rameny a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když s "papíry". Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel "Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem o něj měla starost; a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil ses se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul ses mému pohledu a zdvořile jsi odmítl sebrat si můj obojek a vodítko.

Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.

Když jsi odešel, ty dvě milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a pověděly: "Jak to mohl udělat?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor - že to celé byl jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.

Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.

Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míhal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí jí hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem "Jak jsi mohl?" Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje "Jak jsi mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost jako já.

------------------------------------------------------------------------------------------------
­­­­­
Poznámka autora: Pokud vám článek "Jak jsi mohl" vehnal slzy do očí tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách.

Děkuji, Jim Willis


Tomáš Klus - Pánubohudooken

20. května 2015 v 15:01 | Bety |  Výběr hudby
Za devatero horami a devatero řekami,
leží kraj líbezný jak z reklamy,
tam pravdě pšenka nekvete,
člověk zde vyvinul se z prasete.

Oděni v sametové rubáše,
zloději loví zbytky guláše,
z plastových talířku kartou ze zlata,
a při tom poslouchají Poupata.

A tváře se tam nemění,
pouze tituly a příjmení
a kdo má peníze vystaví svou mordu
u dálnice na bilboardu.

Potom řidič vskutku tvrdý chleba má,
furt on the road a s lumpama,
učí se všechna hesla zpaměti
a pak ty kecy hustí do dětí.

Za co, Pane Bože, za co, trestáš tento prostý lid?
Za co, Pane Bože, za co, nechals nás se napálit?
Za co, Pane Bože, za co? Zas čtyři roky v prdeli.
Za co, Pane Bože, za co? Omluv mě, že jsem tak smělý.

Mezi pány panuje věčná neshoda,
jeden chce z vrchu, tož druhý musí zespoda,
aby ochránil voliče občana,
před kapitalistickýma zrůdama.

Tak jedni kradou pro lidi a druzí od lidí,
případné aférky se pod stůl odklidí,
hlavně dodržovat všechny zásady,
nejlíp se špína kydá za zády.

Léta už tajím svoji příslušnost,
v zemi co vyměnila hrubost za slušnost,
bo se mi nelíbí morální předlohy,
čili papaláši hrající si na Bohy.

Povinné školení pro všechny poslance,
lekce planého žvanění, lekce arogance
a místo polední debaty z prdu kulička,
ať vzkvétá naše zemička!

Za co, Pane Bože, za co, trestáš tento prostý lid?
Za co, Pane Bože, za co, nechals nás se napálit?
Za co, Pane Bože, za co? Zas čtyři roky v prdeli.
Za co, Pane Bože, za co chceš, abychom trpěli?

Nutno ještě říct k tomu všemu,
hledá mnohý nešťastník řešení v extrému
a tak bacha na Rudé koalice,
vzpomeňme, jaká je po třešních stolice.

Nedávno přišla jedna děsivá zpráva,
že se zase valí dělníci, tentokrát zprava,
poznávacím znamením jsou holé hlavy,
neznalost dějin a ústavy.

Přes to všechno, co lid v tom kraji zažívá,
probíhaj všechny nepokoje v pajzlu u piva
a stále věří na rytíře z Blaníku,
než přijdou, zvolil národ vyčkávací taktiku.

Tak si tu pomalu každý svůj život hnije,
z úcty k tradici ruka ruku myje,
upřímně řečeno trochu teskno mi je,
že nám stačí DEMO-Demokracie.

Za co, Pane Bože, za co, trestáš tento prostý lid?
Za co, Pane Bože, za co, nechals nás se napálit?
Za co, Pane Bože, za co? Zas čtyři roky v prdeli.
Za co, Pane Bože, za co? Tak snad mě někdo vodstřelí!