Stránka obyčejné holky, která se občas potřebuje pořádně vykecat a rozhodla se, že k tomu zneužije právě tento blog.

Říjen 2015

Milý Ježíšku..

20. října 2015 v 22:21 | Bety |  V mé hlavě
Milý Ježíšku...
Přála bych si nadupanou káru, nejnovější telefon, vilu se zahradou, šaty s vlečkou a bohatého ženicha! A honem!
A ted vážně.. Už jsem v takovém stádiu, kdy mě předvánoční nákupy deprimují, bálení dárků mě rozčiluje, a k největší spokojenosti mě o Vánocích přivede pouze to, když pod stromečkem najdu měkké dárky, ve kterých se budou ukrývat ponožky. Opravdu.
Příběh o tom, jak se mi během roku nevysvětlitelně zničí veškeré ponožky je ale už na jiný článek a nebo raději na žádný.

Když jsem se bavila s mým velmi blízkým přítelem o Vánocích, řekl něco, co byla naprostá pravda. A to, že Vánoce by se měli přejmenovat na Dárkoce.

Vánoce ještě pořád možná jsou svátky klidu, ale bohužel jen toho 24.12.
Předvánoce probíhají v "poklidu" a to tak, že se lidé rvou s nákupníma vozíkama ve všech supermarketech ve městě, vztekle se prodírají uličkama obchodu, hledají vhodný dárek, který když objeví, tak ho třikrát obrátí v ruce než si rozmyslí, zda-li se za takovou cenu právě tento dárek vyplatí. Další boj pak nastává když běháte po všech masnách a řeznictví a sháníte řízky, přičemž vám všude řeknou, že právě prodali poslední kousky. Naštěstí v zapadlém krámku najdete poslední ožvarky, tak je honem koupíte, protože je to vaše poslední možnost jak mít o Vánocích na talíři alespon něco, co se řízkům bude podobat. Když konečně dojdete domů, vyložíte náklad, který činí několik igelitek plný dárků, drobností a jídla. Možná si uvědomíte, že jste zapoměli koupit balící papír, ale jestli jste ho koupili, tak je to stejně jedno, protože při večerním balení dárků zjistíte, že jste ho koupili málo, takže druhý den vztekle běžíte do obchodu znova, cestou vezmete ještě pár věcí, kterých jste si předtím nevšimli, a přitom se jeví jako dobrý dárek, od pokladny se vracíte pro ten zpropadený balící papír na který jste opět zapoměli, zaplatíte a ploužíte se domů, kde dobalíte poslední dárky, poperete se s cukrovím, poperete se s bramborovým salátem, poperete se s řízkama, poperete se se sousedem který pouští hlasité koledy. Po tomto "poklidném" dnu unaveně zaleháte do postele, kde stejně nemůžete usnout, protože pořád přemýšlíte nad tím, zda máte připraveno všechno, co je potřeba.

A máme tu 24.12 - Štědrý den. Křestanský svátek, mimochodem.
Přeskočme k večeru, protože přes den se toho moc neděje, to je právě ten vyhlášený klid, který vám občas naruší jeden z přítomných, možná více z přítomných, kteří pořád dokola zpívají nějakou z koled, a vám už z toho vystoupla žilka na čele, ale i přes veškerý váš odpor se vám tato koleda dostala do hlavy, a vy si jí broukáte spolu s nimi.
U Štědrovečerního stolu se zúčastníte boje, o tom, kde kdo bude sedět. Ne však jen proto, že by jste si přáli nějaké vyhraněné místo, ale především proto, že je vás na tak malý stůl prostě hodně. Já jsem nejmladší z rodiny, tudíž jsem natlačená na nejmenší možné místo, a při každém pohybu ruky se dloubnu do žeber. Když se najíte, a že jste se museli přemáhat, protože jste celý den uždibovali cukroví, řízky, cukroví, bramborový salát a cukroví, přesunete se do obývací pokoje, kde už je připravený stromek a s ním i dárky. U nás to probíhá tak, že se půl hodiny dohaduju s bráchou o tom, že nechci sedět pod stromečkem a rozdávat dárky. Myslím, že toto je jedna z tradic naší rodiny. Vzniklo to, když mi bylo asi 11 let a můj starší bratr si pořád stál za tím že má rozdávat dárky nejmladší z rodiny. Já jakožto předpuberták jsem to odmítala, a do ted vlastně nevím důvody. A ačkoliv mi to už nijak nevadí, nemohla bych přeci bráchu připravit o tu radost, kdy mi bude sáhodlouze vysvětlovat, že se to takhle musí a přes to nejede vlak. Takže po promluvě do duše usedám pod stromek a podávám dárky. Když přiznám, že nám rozbalování dárků trvá zhruba tři hodiny, každý se podiví a pomyslí si, že máme pod stromkem určitě tři tuny dárků, ale tak to není. U nás to totiž funguje tak, že já podám jeden dárek, dotyčný rozbalí, a pak pošle kolovat všem přítomným aby se podívali, přičemž musí všichni říct obdivné a uznávající "jůůů", a už je vcelku jedno, jestli věc která se posílá dál je obyčejný šampon nebo pár ponožek. Toto je opět iniciativa mého bráchy. Minulý rok přišel s tím, že každý než dostane dárek zazpívá tři koledy, naštěstí mu to neprošlo!
Když se večer chýlí ke konci, uvědomíte si, že to možná nebylo zas tak špatný, zároveň se ale zděsíte nad tím, že rok uteče jako voda a všechny předvánoční stresy, nákupní horečky a touhy zrušit Vánoce se k vám zase co nevidět vrátí.

Děsím se nad výsledkem, neboť jsem tento článek chtěla pojat jinak, než takto.
Chtěla jsem jen sdělit, že jediné co bych si já přála je to, aby ve světě bylo více pravdy a méňe zla, aby lidé dokázali najít kouzlo v obyčejných okamžicích, které jsou mnohdy krásnější než jakákoliv materiální věc. Na Vánocích nemám ráda dárky, ale ten komediální děj, který u nás každoročně probíhá. A jestliže Vánoce jsou dnem radosti, pak každý den, kdy mě obejme ten, koho mám ráda, je mým dnem Vánoc. A když už by to mělo být i o dárcích, pak nezáleží na ceně dárku, ale na kreativitě a na tom, co tím chce člověk vyjádřit.

Příklad: Mě neskutečně potěšil vlastnoručně vyrobený dárek od mého skvělého kamaráda (Tímto zdravím Toníka! :)), který mi nakreslil nádherný obrázky. A jako rodina jsme se nejvíce pobavili nad dárkem, který stál deset korun.

A ještě něco, když jsem se zeptala jednoho úžasného člověka jak by on pojal den Vánoc, odpověděl mi takto: Snad něco jako DEN NADĚJE. Naděje, že lidé pochopí, že nejvyšším zákonem je Láska a Pravda a v ní tvořené činy. Vánoce mají být o setkání rodiny, přátel v místě bydliště, oslava života v němž budeme tvořit svět v hodnotách, být šťastní že máme zdraví a sílu tvořit.

Samozřejmě že každý má názor svůj, u každého to probíhá jinak a každý z toho má jiné pocity. Tohle je pouze můj pohled na tyto svátky. A hlavně je nutné brát to s nadhledem, já mám totiž oblibu zacházet trošku do extrémů. :)
Vánoce jsou jedním z nekonečných témat, můžete to brát z mnoha úhlů pohledu, třeba tak, co jsou to Vánoce a jak vznikli, ale i takto se to dá pojat.

Takže hlavně klidné nervy.



Jsi..

19. října 2015 v 21:59 | Bety |  Snahy

Má snaha o něco, co se bude alespoň trochu rýmovat.
Z roku 2012

Jsi..

Jsi měsíc, co na nebe vychází,
jsi slunce, co za obzor zachází.
Jsi hvězda, kterou chytám do dlaní,
jsi krásné letní svítání.

Jsi minulost, na kterou vzpomínám,
jsi přítomost, kterou prožívám,
jsi budoucnost, kterou si vysnívám.

Jsi touha, kterou nosívám,
jsi bolest, kterou odmítám.

Jsi všechno a přitom nic,
jsi hodně, ale chceš být víc.


Zůstává mým snem

15. října 2015 v 19:56 | Bety |  V mé hlavě

Je to láska nebo posedlost?

Dobře, ta první věta vypadá dramaticky, ale žádné pronásledování, voodoo ani anonymní vyhrožování se nekoná.
Několikrát jsem přemýšlela, jak vlastně člověk pozná, že je pro něj někdo "ten pravý". Jestli je to stejnýma zálibama, nebo tím, že spolu dokáží tvořit pár dlouhou dobu. Nevěděla jsem.
Ale pak jsem potkala jeho. A najednou jsem začala cítit, že to je pro mě ten pravý, že je to muž, se kterým jsme si souzeni. Došlo mi, že člověk nepřemýšlí nad tím, zdali je pro něj dotyčný tím správným protějškem, ale je to tak dané, cítí to.
Jenže vše má své ALE. Takže.
Ikdyž to tak cítím, nechci si to přiznat. Ve své hlavě pořád bojuju se zapřením citů. Můj rozum a mé srdce jsou ted právě rozhádáni, protože mají naprosto odlišné názory.
Souhlasím s tím, že láska sama o sobě je krásná, ovšem okolnosti někdy bývají tak zničující, že nezbývá nic jiného než smířit se s osudem.
Vždy jsem chtěla potkat někoho, který bude v sobě mít "TO". Nevím zda-li je to šarm, nebo charisma, či něco jiného, pro mě je to prostě TO. Jakási jiskra, která mě dostane do kolen, kterou každý najde v někom jiném. A já jí našla v jednom muži.
Muž, který si získal mou náklonost, mě naprosto okouzlil. Upřímně mě rozesmál, a potěšil svým humorem, který je totožný s tím mým, stejně tak jako názory na cokoliv.
Dokázal mi změnit pohled na svět, vidět život jiným pohledem a v jiných rozměrech, chytl mě za ruku a vedl mě správnou cestou.
Když mě objal, cítila jsem, že mám v náručí celý svět. Vydrželi jsme v objetí dlouhé minuty, beze slov, protože v takových chvílích se má mlčet. Nemůžu popisovat jaké to bylo, když mě poprvé políbil, protože ten nádherný pocit se slovy popsat nedá. A když se mi díval do očí, přála jsem si, at to nikdy neskončí.
V myšlenkách se pořád vracím, do těch míst, kde jsme byli spolu, kde jsme vnímali jeden druhého a povídali si, v těch chvílích se svět zdál jako jednoduché místo, jako by neexistovali nástrahy, jako by neexistovalo nic, co by bylo nezvladatelné.
A najednou, z reality připomínající pohádku následuje tvrdý pád na zem.
I kdybych se vznesla do oblak a přinesla na zem kus nebe, i kdybych se vydala do temného lesa najít slzy jednorožce, i kdybych vyčarovala duhu, tak spolu nemůžeme být.
Pořád ale vím, že tento muž je výjimečný a i kdybych se ho snažila ve své hlavě očernit, nepodaří se mi to, protože by to byli jen obyčejné lži.

Vím, že pořád jsme, pořád jdeme po cestě, kde jsme jeden druhému oporou, povídáme si, pomáháme si, a s kapkou skromnosti si dovolím říci, že se máme rádi.
Nechci to nazývat přátelstvím, protože to, co máme, je mnohem víc. Je to souznění a spříznění duší, porozumění a opora. A to se nedá zahodit, protože každý den nepotkáte člověka, se kterým budete mít takové pouto.

"Koho milujeme, toho nejsme nikdy pevně rozhodnuti opustit, i kdyby nám sebevíc ublížil."
-Colette

Takže, jak s oblibou říkáme: JEDEME DÁL...


Zvyk podvádět

8. října 2015 v 4:07 | Bety |  V mé hlavě
Myšlení některých lidí mě nepřestává udivovat...
ZADANÝ muž mi jen tak nabídl nezávazný sex. Já mu s díky odmítla, on se mě zeptal ještě třikrát, přičemž já jsem si už nervama okusovala prsty, ano, nejen nehty ale i prsty, znechuceně rvala vlasy a rozhořčeně odpovídala sáhodlouhou větou, že jeho chování je vůči jeho přítelkyni hnusný, a že já nemám na čele napsáno "Ku*va pro zadaný". Tento mladík posléze sklopil uši a odlezl a já si spokojeně oddechla, v domnění že se poučí.
ALE NE!
Půl roku, a je tady zas.
S tou samou přítelkyní, o které jeden den říká že je s ní velmi spokojený a druhý den mi nabízí to samé co předtím. Nedá mi to, a po jednoduché odpovědi "ne", se ho ptám proč to dělá, proč pořád v jednom kuse musí hledat někoho, s kým by mohl být své partnerce nevěrný. A jeho odpověd mě dostane víc, než to, že se nepoučil.
"Já si prostě rád užívám i jinde, je to už takovej zvyk."
VÁŽNĚ? ZVYK? VÁŽNĚ?!
A když to zakončil tvrzením, že jeho chlouba je tak okrasná, že ho přece musí půjčovat i jiným, protože ho rád ukazuje a nesnesl by, aby ho nechal jen pro jednu, tak já jsem v tu chvíli přemýšlela, jestli mám skočit z okna, nebo tím oknem mám prohodit jeho.

Alespon mám tady důkaz, že opravdu je někdy lepší být nezadaná, než zadaná.
Ještě pořád věřím tomu, že takových lidí je minimum, ale vzhledem k tomu, že tohle není první případ, mám jisté obavy o můj budoucí partnerský vztah. Právě kvůli takovým mužům, se pak ženy bojí mužům věřit, a právě kvůli takovým ženám, se muži bojí ženám věřit. Právě kvůli takovému nepřípustnému chování jedinců vznikla žárlivost a nedůvěra.
Je semnou něco špatně, když tohle beru jako opovrhování partnerského vztahu a samotného protějšku?
Jestliže člověk ve vztahu není spokojen, pak má včas odejít. Jestliže si chce užívat, at si žádný vztah ani nehledá.
Dotyčnému muži bych přála, aby se nad sebou konečně zamyslel a změnil svůj přístup ke vztahu, protože já mu každý půl rok nebudu připomínat jak hnusně se chová. A já se z toho jdu vzpamatovat, a jdu najít zase víru v nepošpiněnou lásku, kterou jsem ztratila někde v půlce našeho rozhovoru.

A buďte věrný, jasný? :)


Skutečná demokracie

8. října 2015 v 0:43 | Bety |  To zajímavé
NÁRODNÍ RADA SKUTEČNÉ DEMOKRACIE - MÝM OKEM

Kolik lidí je v dnešní době nespokojeno se současným politickým, ekonomický a finančním systémem v této zemi? Kolik lidí si stěžuje? Kdybych toto měla spočítat, v půlce bych to vzdala a raději se zeptala kolik z nich spokojených je. K takovému výsledku bych se nejspíše dopočítala velmi brzy. Moc spokojených lidí totiž není.

Jsou lidé, kteří se spokojí s tím, že přijdou večer domů udřený z práce, kde dělají za minimální mzdu a jejich nadřízený se k nim chová jako k otrokům, zalehnou s pivem k televizi a zanadávají si s manželkou která zrovna kouká na komerční seriál, jak ten systém je dnes špatný.
Pak jsou ale lidé, kterým tohle nestačí. Kteří se rozhodli začít něco dělat, a ikdyž věděli už na začátku, že to nebude jednoduché, tak do toho šli. Přes všechny starosti a problémy, a že jich bylo, pořád jsou tím, čím jsou. A právě tací lidé jsou v NÁRODNÍ RADĚ SKUTEČNÉ DEMOKRACIE.

Není důležité, jak jsem na tuto národní radu přišla, ale důležité je to, že za tímto tvrzením si stojím, a rozhodně o tom vím dost na to, abych o tom mohla mluvit.

Jaký je cíl? Změny které povedou ke skutečné demokracii, a ne jen k tomu, co se za demokracii vydává. Skutečná demokracie se pak dá nazvat VLÁDA LIDU, tudíž cíl je UZÁKONIT PLATNÉ REFERENDUM.

Jestliže někde hledáte společnost, která ctí hodnoty a snaží se dělat svět lepším, pak ve vládě jí nenajdete. Hledejte jinde, hledejte ji v lidech kteří se angažují právě v této národní radě.
Začínalo se myšlenkou, šlapalo se po úzké pěšině a šlo se po malých krůčcích, ale za tu dobu už se ušla dlouhá cesta, a ještě kus cesty k řádnému uskutečnění myšlenky máme před sebou. Důkazem úspěchů je rozrůstání SK-DE (SKutečné DEmokracie), stovky či tisíce lidí, kteří chodí podporovat tuto společnost při demonstracích a srazech na náměstí a početné veřejné vystoupení nejen ve městech, ale i v médiích.

Jestliže v něco věřím, pak je to právě v budoucnost této národní rady.
NENÍ TO ŽÁDNÁ POLITICKÁ STRANA, aby snad nedošlo k omylu. Protože jestli by jste hledali pravdu v některé politické straně, je to jako by jste hledali zatoulaného jednorožce.
Tady vám ovšem pravdu můžeme nabídnout.

Mohla bych o všech krocích, požadavcích, a plánech psát ještě dlouho, ale bude lepší, když navštívíte stránky skutečné demokracie, kde najdete vše, co je potřebné a důležité.

Odkaz na webové stránky: narodnirada-skde.cz

Jen vám ukazuju směr cesty, kudy můžete jít..
Přemýšlejte o tom

Duto a prázdno

7. října 2015 v 0:00 | Bety |  V mé hlavě

Název "Duto a prázdno" je v podstatě odpověd na název rubriky kde se tento článek nachází. Co je v mé hlavě? Duto a prázdno.

Vlastně ne až tak docela, samozřejmě tam mám milion myšlenek, ale i tak si přijdu prázdná. Myslím, že takový stav už každý určitě někdy zažil. I když v té hlavě něco máte, byli by jste mnohem raději, kdyby jste tam nic neměli, protože to, co vám právě zatěžuje vaší mysl je to, co vám nejvíce ubližuje.

Já ve své hlavě už nějakou dobu mám něco, co mi na radosti nepřidává, a nevím, jak se toho zbavit. Přemýšlím nad tím, čím jiným zaměstnat mou mysl, ale nepřicházím na nic. V takových chvílích si říkám, že bych docela uvítala mít místo nosu tlačítko Delete.

Snažím se ovlivnit mou mysl a především také náladu přes hudbu. Přece jen když si pustíte SCATMANa tak budete naladěni pozitivněji, než když si pustíte Goodbye my lover.

Takže já si pustím složku s výběrem hudby co se mi líbí, zapne se mi Mandrage - Tanči dokud můžeš, a v opojení začnu po pokoji tančit dokud můžu. Písnička dohraje a jako další se náhodně, bez mé pomoci pustí písnička O5 a Radeček - Máš mě na svědomí. V tu chvíli sebou beznadějně plácnu do postele a chut na pokračování v tanci mě přechází.

Padám a klesám a vracím se nahoru
a to jsem si myslel, že mám v tobě oporu
dřív možná dřív
vzdávám to, mizím a ztrácím se bůhví kam,
chtěl bych ti tolik říct a radši neříkám,
říct, něco říct.
Pod kůží mi prorůstáš,
je těžký nezůstat.
Máš mě na svědomí......

Další věc, která mě nedělá dobře, je večer a podzim. A ještě horší je podzimní večer. Říká se, že smutné, špatné či prostě negativní okolnosti mají největší průnik večer. A taky na podzim. Nezbývá mě než souhlasit. Je večer, lehnete si do postele a vaše představivost a mozek začnou fungovat. A najednou se vám v hlavě zmítá "co by, kdyby.." a toto fantazírování vás nenechá v klidu usnout. Najednou si uvědomíte že je vám docela zima, protože skončilo léto. A tak se podíváte a vidíte, že vedle sebe vlastně nemáte nikoho, kdo by vás zahřál. Není tam ten, od kterého by jste si přáli aby vás zahřál.

Další, a možná trošku zvláštní věc, je forma podpory. Nechápu, proč když mi někdo řekne "bude líp", tak mám chut si jít skočit. Třeba ze třetího schodu, žejo. Takovéto fráze by snad měli člověka povzbudit, naladit na správnou vlnu, tak si nedovedu vysvětlit, jakto, že na mě to platí naprosto obráceně. Zajímalo by mě, jestli kdyby mi někdo řekl "Už bude jenom hůř" tak zda i to na mě bude mít opačný účinek a začnu skákat radostí. Třeba do schodů, žejo. Taky by mě zajímalo, jestli jsem jediná kdo to takhle má, a mám začít přemýšlet nad tím jestli jsem zdravá, nebo zda je takových lidí více a můžu být v částečném klidu.

A jedna z nejnepříjemnějších a paradoxní věcí je zjištění, že ten, který vám nejvíc pomáhá, tak je to shodou okolností ten, který vás také nejvíce trápí. A proč? Protože v tu chvíli kdy vám pomáhá se k němu upnete ještě víc než kdy předtím. A on pak ten dopad do reality, na tu tvrdou zem není zrovna hezký.

Tak já si jdu pustit nějakou pořádnou diskotéku, at se roztančím, pořádně ohřeju a únavou padnu s doufáním, že hned usnu....


A nebojte se, BUDE PŘECE LÍP!! :-)


Člověk ve společnosti - část 1/3

1. října 2015 v 16:45 | Bety |  To zajímavé
Úvodem: Tento zajímavý článek, jsem četla v knize a rozhodla jsem se ho přepsat na blog. Kniha nese název Nalezeno životem, a všechny díky patří autorovi knihy, tím je pan Antonín Mareš. Tuto knihu mohu jen doporučit, toto je totiž jen jeden zajímavý výtažek z mnoha dalších které v knize najdete. Nespadá to do žádné červené knihovny, ani detektivky, ale spíše do vzdělávací, informační knihy, a je určena lidem, kterým není lhostejný stav země, následky i řešení.
A taky se omlouvám za případně hrubky chyby a překliky.

Člověk ve společnosti
Člověk nežije v osamocení, ale žije ve společnosti, která je tvořena i dalšími lidmi, kteří čas a prostor sdílí spolu s ním, tedy sdílejí je navzájem. Tudíž vyčlenit jedince z tohoto uskupení bez toho, že toto uskupení by nebylo pro jeho život směrodatné. dost dobře nejde. Přesto je možné určité vazby daného člověka bud upevnit, nebo naopak rozvolnit, a to na základě jeho celkového přístupu ke společnosti, jeho postavení v této společnosti a jeho schopnosti průchodu touto společností.
Na světě je mnoho typů lidí. My se ale zaměříme pouze na ty z nich, kteří jsou důležité pro pochopení toho, jak je svět zařízen a jak je veden. Pomineme tedy mnoho lidí, kteří jsou jen průměrem, ale zaměříme se na ty, kteří tento průměr ovlivnují. Zaměříme se na ty, kteří jsou určující pro vývoj neboli evoluci vědomí každého jednoho z nás a to bud v negativním či pozitivním směru.
Člověk ušel už dlouhou cestu, ve které se od stádovosti stále více kloní k individualitě, a to ve smyslu stále dokonalejšího svého vědomí, svého JÁ, které je skutečnou podstatou. Tato individualita, toto vědomí, toto JÁ je ale vystavováno stále větším zkouškám a díky tomu zraje a sílí. Tak život od života je stále dokonalejší a svébytnější na své cestě k vnitřní Pravdě, která ho vede k Pravdě pravd, tedy k univerzální bytosti, která je u nás běžně výrazem Bůh. Že nejde o to samé, o čem mluví farizejští kněží v kostelích a ani o to o čem mluví jiní, kteří si za Boha zvolili Mamon, Moc a Postavení, je snad nasnadě. Jde o bytost, jež nás stvořila a pomocí vývoje nás vede nejen k sobě, ale k pochopení života, universa a bytí jako takového.

Nuže, pojdme, se podívat na několik základních typů člověka, který v současnosti zde vytváří bud překážku, tedy je vlastně strážcem prahu, nebo nás za touto překážkou vítá a pomáhá nám ji překročit.

ČLOVĚK TYPU PANA RAPA
Mnohokrát jsem se setkal s následným tvrzením.
Člověk se změnil v okamžiku, kdy mu byla poskytnuta moc. To ta moc ho změnila, nebot předtím to byl dobrý člověk a pojednou je někým jiným.
Zkusme se na toto tvrzení podívat a zkusme přijít na kloub tomu, zda tato zdánlivě pravdivá věta je skutečně pravdivá, nebo tomu ani zdaleko tak není. Začněme ale od začátku.
Pro začátek tedy předpokládejme člověka velmi zlého. Člověka, který je zároven i zbabělý, tedy je ve stavu který označili za nedobrý. Tohoto člověka si pojmenujme RAP. Jak se bude takový člověk, tedy pan RAP ve společnosti prezentovat? Pokud bude začleněn do společnosti tak, že jeho vnitřní zloba se nebude schopna projevit, tak ani on toto vnitřní zlo nebude vykazovat. Je to tím, zda a jak bude ve společnosti zařazen. Typickým představitelem této skupiny lidí bude člověk, který se na venek bude jevit jako spořádaný a dobrý. Proč?
Inu proto, že jeho vnitřní zlo je takového charakteru, které se běžně nemůže projevit bez toho, aby na sebe upozornilo a tím se odhalilo a demaskovalo. Takže takovýto člověk bude ctít zákony ne proto, že by je ctít chtěl, ale proto že zlo, které by rád prezentoval na venek, by mu způsobilo problémy a tím jeho samotného uvrhlo do stavu, v němž by za své skutky musel nést odpovědnost. Proto své zlo ponese v sobě. Svým zlem je tedy prostoupen a dalo by se říci doslova posedlý, protože ho nemůže vně projevit a nechce se z podstaty věci tohoto zla vzdát.
Takový člověk zla (pan RAP) se ráno probudí a vše by nejraději zlikvidoval. Díky zákonům tato "likvidace" ale může probíhat pouze v jeho mysli, a nikoliv ve skutečném světě. Pro něho osobně je to ale ve skutečnosti horší. Myšlenka je silnější nežli realita kolem nás. Že dnes neumíme tyto myšlenky používat smysluplným způsobem, ještě neznamená že to nejde. V současnosti to zatím neumíme a to proto, že bychom se tu při svém nízkém vědomí, které se na patřičný stupeň musí teprve dovyvinout, navzájem zničili. Neumí to ani pan RAP, to ale neznamená, že to co nedokáže projektovat navenek, nepůsobí dovnitř jeho samotného.
Pan RAP se bude jevit jako spořádaný a pořádku milovný člověk. Jeho vnitřní zlo je takového charakteru, že drobná zla typu malých krádeží lumpáren a podvodů na úrovni jen mezilidských vztahu ho nechávají klidným. On má v sobě zlo, které by se chtělo projevit mnohem razantnějším způsobem.
Je nutné si uvědomit, že představitel velkého zla opovrhuje těmi, kdo jeho úroveň nedosahují. Tedy opovrhuje všemi nižšími dormami zla a má a používá je jen pokud mu umožňují dosažení daleko větší hodnoty jeho projevu zla.
Potkáte-li tedy takového pana RAPA, pak budete mít dojem, že mluvíte a jednáte se slušným a dobrým člověkem. Samozřejmě tento pan RAP nemůže ošálit jasnovidného člověka, který ono zlo v něm vnímá a z něho vycituje. Pro normálního, tedy nejasnovidného slověka je ale obtížně to poznat. Přesto to není nemožné. Toto zlo je možné v tomto typu člověka odhalit i bez jasnovidnosti, a sice tím, že se budete zajímat o jeho názory a sklony. Tento člověk bude mít jednoznačnou tendenci ke sklonu k brutalitám, teroru a zlu v masovém měřítku. Tohoto člověka nechá chladným tvrzení, které si lze přečíst v každoroční ročence OSN o tom, že na světě umírá hlady každý rok přibližně stejné množství lidí (především žen a dětí), jako v době kdy vrcholila druhá světová válka a to včetně všech ztrát. Tady se rozumí veškeré válečné roční ztráty úplně všech lidí, at už na bojištích, koncentračních táborech či jinak umučených nebo zabitých. Toto zjištění otřese každým soudým člověkem, nikoliv ale panem RAPem.
Pokud se tedy tento pan RAP dostane do vedoucích pozic vedení státu, nebo národu, bude mít tendenci toto své zlo aplikovat navenek. Doslova a do písmene ho pustí z řetězu.
Kdo jsou tito lidé a byli už takoví?
Ani, a všichni je známe, minimálně alespoň z literatury. K nejznámějším patří Stalin a Hitler.
Oba by při setkání s běžným člověkem vykazovali zcela běžné vlastnosti. Můžete si být jisti, že běžný člověk by v nich jejich obludné zlo nikdy nehledal. Pokud by nebyl jasnovidný, či by hovor nesměřoval tak, aby z něho pochopil jejich hlubší pohnutky a postoje, nikdy by nedospěl k závěru, že jde o lidské bestie.

A příště tu bude Člověk typu pana SAPA, MAPA a DAPA.