Stránka obyčejné holky, která se občas potřebuje pořádně vykecat a rozhodla se, že k tomu zneužije právě tento blog.

Zůstává mým snem

15. října 2015 v 19:56 | Bety |  V mé hlavě

Je to láska nebo posedlost?

Dobře, ta první věta vypadá dramaticky, ale žádné pronásledování, voodoo ani anonymní vyhrožování se nekoná.
Několikrát jsem přemýšlela, jak vlastně člověk pozná, že je pro něj někdo "ten pravý". Jestli je to stejnýma zálibama, nebo tím, že spolu dokáží tvořit pár dlouhou dobu. Nevěděla jsem.
Ale pak jsem potkala jeho. A najednou jsem začala cítit, že to je pro mě ten pravý, že je to muž, se kterým jsme si souzeni. Došlo mi, že člověk nepřemýšlí nad tím, zdali je pro něj dotyčný tím správným protějškem, ale je to tak dané, cítí to.
Jenže vše má své ALE. Takže.
Ikdyž to tak cítím, nechci si to přiznat. Ve své hlavě pořád bojuju se zapřením citů. Můj rozum a mé srdce jsou ted právě rozhádáni, protože mají naprosto odlišné názory.
Souhlasím s tím, že láska sama o sobě je krásná, ovšem okolnosti někdy bývají tak zničující, že nezbývá nic jiného než smířit se s osudem.
Vždy jsem chtěla potkat někoho, který bude v sobě mít "TO". Nevím zda-li je to šarm, nebo charisma, či něco jiného, pro mě je to prostě TO. Jakási jiskra, která mě dostane do kolen, kterou každý najde v někom jiném. A já jí našla v jednom muži.
Muž, který si získal mou náklonost, mě naprosto okouzlil. Upřímně mě rozesmál, a potěšil svým humorem, který je totožný s tím mým, stejně tak jako názory na cokoliv.
Dokázal mi změnit pohled na svět, vidět život jiným pohledem a v jiných rozměrech, chytl mě za ruku a vedl mě správnou cestou.
Když mě objal, cítila jsem, že mám v náručí celý svět. Vydrželi jsme v objetí dlouhé minuty, beze slov, protože v takových chvílích se má mlčet. Nemůžu popisovat jaké to bylo, když mě poprvé políbil, protože ten nádherný pocit se slovy popsat nedá. A když se mi díval do očí, přála jsem si, at to nikdy neskončí.
V myšlenkách se pořád vracím, do těch míst, kde jsme byli spolu, kde jsme vnímali jeden druhého a povídali si, v těch chvílích se svět zdál jako jednoduché místo, jako by neexistovali nástrahy, jako by neexistovalo nic, co by bylo nezvladatelné.
A najednou, z reality připomínající pohádku následuje tvrdý pád na zem.
I kdybych se vznesla do oblak a přinesla na zem kus nebe, i kdybych se vydala do temného lesa najít slzy jednorožce, i kdybych vyčarovala duhu, tak spolu nemůžeme být.
Pořád ale vím, že tento muž je výjimečný a i kdybych se ho snažila ve své hlavě očernit, nepodaří se mi to, protože by to byli jen obyčejné lži.

Vím, že pořád jsme, pořád jdeme po cestě, kde jsme jeden druhému oporou, povídáme si, pomáháme si, a s kapkou skromnosti si dovolím říci, že se máme rádi.
Nechci to nazývat přátelstvím, protože to, co máme, je mnohem víc. Je to souznění a spříznění duší, porozumění a opora. A to se nedá zahodit, protože každý den nepotkáte člověka, se kterým budete mít takové pouto.

"Koho milujeme, toho nejsme nikdy pevně rozhodnuti opustit, i kdyby nám sebevíc ublížil."
-Colette

Takže, jak s oblibou říkáme: JEDEME DÁL...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Honza Honza | 10. února 2016 v 21:38 | Reagovat

"TO" ... Proč má tohle tak často někdo, kdo "TO" na vás nevidí? :-|

Jinak je to moc hezky napsané! :-)

2 beetyss beetyss | Web | 12. února 2016 v 14:40 | Reagovat

Kdybych to měla zlehčit, asi bych to nazvala zákonem schválnosti. A dost ošklivým, Honzíku. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama