Stránka obyčejné holky, která se občas potřebuje pořádně vykecat a rozhodla se, že k tomu zneužije právě tento blog.

Prosinec 2015

Můj rok 2015

29. prosince 2015 v 21:14 | Bety |  V mé hlavě
Tento rok už se chýlí ke konci, a já si v hlavě přehrávám všechny události co se letos staly, přemýšlím nad tím, co mi tento rok dal a co mi naopak vzal.

Poslední Silvestr, a tedy Silvestr v roce 2014 jsem nijak neslavila, a vlastně jsem ani neměla chuť ho slavit. Odůvodnila jsem to tím, že stejně rok 2015 nebude stát za nic (Dobře, řekla jsem to mírně vulgárněji), tenkrát jsem netušila, jak moc blízko jsem pravdě. Opravdu nestál za nic.

Hned na začátku roku se stalo něco, co se stát nemělo. Něco, co mi sebralo na nějakou dobu radost za života, a ikdyž už to bude téměř rok, pořád je mi smutno, když si na to vzpomenu.
"Díky" tomu, jsem přišla na to, jak moc vzácný můj vztah, je. Vůbec.
Jak moc dokáže být můj přítel oporou, a milujícím partnerem, když ho potřebuju. Nijak.
A tak, jak začali kvést rostliny a svítit jarní slunce, tak skončil náš zdlouhavý, několika roční a vlastně úplně zbytečný, hádkami prošpikovaný a lží nasáknutý vztah.
Bylo to tím, že jsem už nechtěla dál přetrvávat ve vztahu bez budoucnosti, ve vztahu, který mi bral spoustu energie, ve vztahu, kde pochopení, tolerance a štěstí bylo jen cizím slovem.
Možná to i bylo tím, že v mém životě se objevil někdo, kdo ve mě probudil skutečný cit, kdo mi ukázal hodnotu opravdové lásky a kdo se dokázal během krátkých chvil stát středobodem mého vesmíru. Tak moc jsem se zamilovala a tak moc jsem toužila milovat. Ani když mi tento muž zničil veškerou naději kterou jsem v něm měla, nepřestala jsem ho ctít a nepřestala jsem být po jeho boku, pomáhat mu se vším co bylo potřeba a na důkaz našeho přátelství jsem mu přestala vyznávat lásku. Nechtěla jsem se vrátit do starého vztahu, protože jsem věděla, že to nemělo s láskou nic společného a protože je mnohem lepší být sama, než se trápit ve statusu "Zadaná". A tak nastali měsíce volnosti, a doby, kdy jsem si mohla svobodně dělat co chci a s kým chci. Ovšem na muže, natož na nějaký potencionální vztah jsem neměla ani pomyšlení. V mé mysli jsem trávila dny tím, že jsem vzpomínala na téhož muže, který mě natolik okouzlil, dál jsem s ním udržovala kontakt, dál ho povzbuzovala a dál jsem se snažila být mu nápomocná a on si toho vážil. Snažili jsme se nevidět tu bolest a nechtěnou zradu, která byla v našem vztahu skrytá. Pořád se o to snažíme. Já se snažím především o to, nehýřit tolik emocema a hlavně nevyčítat a polykat hořkost zklamání.

Aby ale tento rok nebyl jen jedním velkým, smutným obdobím, nacházím pár lepších okamžiků.
Léto a část podzimu jsem strávila na brigádě, která mě na samém začátku děsila, a stresovala. A přes menší chybu, jsem si po chvíli tuto pozici nakonec oblíbila. Dokázala jsem sama sobě, že i přes můj introvertní vztah k neznámým lidem, dokážu dělat něco, kde právě tento přístup musí být narušen. Že dokážu být samostatná a zodpovědná a to natolik, že to snad má i budoucnost. Budu v to doufat, udělám proto maximum, a mohla by to nakonec být skvělá změna v dalším roce.
Udělala jsem zkoušky, takže jsem získala certifikát. Sice je to certifikát, který můžu využít pouze pro dvě pracovní pozice, ale i tak je to pro mě jistý pokrok, a můžu být na sebe trošičku hrdá.

Konečně jsem našla sama sebe. Vždy jsem věděla, co mě zajímá, ale už jsem nevěděla jak to využít. Nevyznám se v autech, nevím jak vypadá poslední kolekce od Diora a ve zkoušce IT zručnosti bych taky neobstála. Ovšem našla jsem si docela jinou cestu, přivedl mě na ní právě ten muž, a já se jí nehodlám vzdát. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Dokázal mě nasměrovat a dokázal z čehosi, co mě zajímalo, udělat něco, co je důležité. Protože konečně někam patřím, konečně vím kam se mám zařadit, čeho se mám držet a s jakým ohledem určovat své hodnoty. A protože vím, že dokážeme to, o co usilujeme a proč jsme. Zmíněný muž se tedy stal velmi podstaným a důležitým člověkem v mém životě, a změnil toho více, než jsem myslela. Ve většině to bylo v dobrém. Nešlo by ho tedy vynechat a nezmínit.

Co se týče přátel, jestli se to tedy zrovna tímto slovem dá nazývat. Někteří přišli, někteří odešli, někteří zůstali. Tak by se to dalo shrnout.
Přestala jsem používat dohromady spojení Nejlepší a kamarád. Jednoduše jsem si přiznala, že nemám žádného nejlepšího kamaráda. Mám přátelé, to ano, ale nehledám mezi nimi toho nejlepšího.
Začala jsem používat upřímnost a přestala jsem z lítosti slibovat něco, co jsem vůbec slíbit nechtěla. Tím se vlastně ukázalo, kdo za něco stojí, a kdo ne. Možná by mi mělo být líto, že jsem tím ztratila některé "kamarády" (A tady jsou ty uvozovky opravdu velmi důležité), ale není. Protože nikdo by neměl se vším souhlasit a všechno odkývat jen proto, aby se všem zavděčil.
A tak v mém životě zůstali jen ti, kteří o to opravdu stojí. Jestli že bych měla zmínit nějakého člověka z tohoto roku, pak to bude můj kamarád, kterého jsem poznala také na jaře, a naše přátelství je velmi zvláštní, v tom neposkvrněném slova smyslu, samozřejmě. Kouzelné je v tom, že si opravdu nehrajeme vůbec na nic, jde nám to přátelství tak nějak samo a vídáme se celkem dost často, až se divím, že na to máme nervy. Neříkáme si jak moc se máme rádi, neprobíráme naše pocity každý den, a kdybych mu tohle dala přečíst, hihňal by se jak pavián po třech pivech a já bych ho musela kopnout do hýždí. Ale vyhovuje nám to takhle. Naprosto.
Taky bych ráda zmínila to, že jsem letos poznala někoho, s kým jsme se shodli, že jsme v povaze, v humoru, ve vnímání a ve vypořádávání se s emočníma situacema téměř stejný. Byl to zvláštní pocit, ale hezky zvláštní. Přímo magický! :)) Je totiž milá změna, když si o sobě myslíte, že jste snad jediný svého druhu s takovým chováním a hlavně myšlením, a najednou poznáte někoho kdo vám to vyvrátí, a tím přizná, že jste minimálně dva. Potkali jsme se na pochybné seznamce, ale strávili jsme spolu příjemný den ve vedlejším městě. A já doufám, že to nebylo poslední trávení společného volna a že víc takových dní nás v novém roce ještě čeká.

Co se týče rodiny, v tomto roce se žádné velké změny neudály, krom jedné pozitivní a to té, že se můj brácha přestěhoval zpátky do našeho města. Tudíž se vidíme, a možná častěji než bychom oba chtěli :D. V bytě, v tomto bytě kde teď sedím a píšu tento článek, se nezměnilo k lepšímu nic, ba naopak. Je to horší. A přitom bych jednu velkou příjemnou změnu uvitala. A dokonce si i dovedu představit jakou, ale o tom si nechám zatím jen zdát, a do následujícího roku se budu snažit jít jí naproti.

Tak já nevím, když se zamyslím nad tímto rokem, cítím, že mi letos víc vzal, než dal. Po té citové stránce určitě.
Silvestra trávím v práci, takže bujaré oslavy se také konat nebudou, ale budu doufat, že tím nenaruším nějaké čakry, a rok 2016 bude lepším, než byl rok 2015.


Všem lidem, kteří toto čtou, ale i těm kteří to nečtou, protože těch je o dost víc :D přeju hlavně spoustu sil a odhodlání do dalšího roku, který na nás všechny čeká. Přeju, aby se vše zlé v dobré obrátilo a každý, kdo ještě své štěstí nenašel, aby ho během roku 2016 objevil.


Kniha: Vyhoštění z ráje

11. prosince 2015 v 20:33 | Bety |  Prej recenzuju
Vyhoštění z ráje - Věra Řeháčková
Vydáno roku 1994

Z této knihy mám takové smíšené pocity.
Většinou si čtu příběhy na Wattpadu (Kdo nezná, tak doporučuju) a některé z nich se mi tam i dost líbí, proto jsem možná očekávala od příběhu v knižní podobě víc.
Musím přiznat, že jsem tuto 170ti stránkovou knihu přečetla během dvou večerů, ale nebylo to ani tak tím, že bych jí hltala, jako tím, že jsem netrpělivě očekávala kdy se konečně začne dít nějaká pořádná akce. A ono pořád nic. Pár stránek na konci má sice o něco lepší děj než celý příběh, ale i tak žádné policejní honičky, domácí násilí, časované bomby, vraždy a sebevraždy, rvačky s překupníky, a koneckonců ani žádné salvy lásky, motýlci, květinky, miminka, ohňostroje vášně, svatební koláčky. Prostě nic.

Příběh je o Evě, která trpí těžkou závislostí na své již plnoleté dceři, se kterou žije sama, protože jí její manžel Tomáš opustil už před x lety a ona doposud nebyla schopná si najít chlapa. Zhruba třicetkrát se paní Eva v knize sesype, poprvé když jí dcera řekne že má přítele, po druhé když s ním chce jet na dovolenou, a když se sesypala po dvacáté, už jsem se málem z toho sypala taky. Eva potká muže, kterej je sice tak nějak divnej, ale má jí rád, ona jeho možná taky, ale má absťák po dceři, a tak na něj absolutně kašle.
Eva taky chodí na diskošku, kde se seznámí nejen s oním mužem, ale také s pár dalšíma ženštinama, které si stěžují buď na to, že nemají chlapa a nebo na to, že chlapa mají. Na příběhy těch žen, které budou v příběhu často popisovány bych se moc neupínala, protože jak to s nima dopadlo se na konci vůbec nedozvíte, i když si to třeba přejete, neboť jsou jejich příběhy o trošičku víc zajímavější než dějová linka hlavní hrdinky Evy.
Mě tedy osobně paní Eva se svojí hysterií kvůli dceři už v půlce příběhu začala lézt na nervy, a to tolik, že jsem se ani Vladimírovi (který byl docela fajn) nedivila, jak se zachoval.

Konec mě opravdu zklamal, nechci tu psát spoilery, tak snad jen napíšu, že jsem čekala Evino poučení a nějaký Evin nový a konečně pořádný vztah, alespoň s opilkyní Vlastou, když už nic jiného.
On ten příběh happyend má, pro hlavní hrdinku Evu tedy každopádně, pro ženy které tento příběh čtou za účelem potěšení se z začínající romantiky končící u oltáře, už méně.

Kdybych to měla shrnout, tak tato kniha nebyla nejhorší, ale rozhodně nebyla nejlepší.
Hlavně nic neočekávat! :)


Iluze

2. prosince 2015 v 0:08 | Bety |  Snahy

To jsem se jen snažila něco napsat.. A není to dobrý :D
↓↓↓

Díváš se na mě, toužíš být milován, a já toužím tě milovat.
Ale tvá ústa nikdy nepolíbí ty mé, tvá náruč mě nikdy nebude zahřívat, tvé oči nikdy nebudou číst z mých. Nikdy spolu neusnem, ani se spolu nikdy neprobudíme.
Ale i přesto, v mé hlavě jsi jen ty.
Ten jediný, kterého miluji. Ten jediný, kterého chci mít. Ten jediný, který může chtít mě.
Pořád myslím na tvé oči, úsměv, tvář. A říkám si "Proč?".
Když se tolik milujeme, proč spolu nejsme a jsme každý sám?
Kdy už pro mě konečně přijdeš? A proč mě tu necháváš zavřenou?
Za to že tu jsem můžeš ty!
Pořád mi všichni říkali "Zační žít!", a že neexistuješ, že jsi jen má iluze.
Je to už tak dlouho co tě nosím v hlavě a v srdci.
Nemůžu se zbavit myšlenek na tebe, a vlastně ani nechci, jsou tolik krásné...
Už dlouho čekám, až si pro mě sem přijdeš, ale ty stále nepřícházíš...
Sedím tu sama ve tmě, jen prázdný pokoj a mříže na oknech,
a oni o mě říkají, že jsem prý blázen.


Nemám nadání na zadání

1. prosince 2015 v 22:23 | Bety |  V mé hlavě
Nemám nadání pro zadání aneb nejsem nadaná na to být zadaná.

Když si ted tak zpětně vzpomenu na mé předešlé vztahy, od toho prvního, po ten poslední, tak si uvědomím, že to vlastně všechno byla tragédie a komedie v jednom.
Jestliže bych se měla zamyslet nad vážnými vztahy, tak bych do toho započítala jen jeden, který vydržel ve své podstatě několik dlouhých let, ale když si vybavím ty malicherné hádky, věčně nekončící řešení hloupostí které nám přišli nesmírně důležité, tak bych i tady pochybovala o použití slova "vážný".
Pravdou je, že se člověk mění, a tím nemyslím vzhledem, ale především svými prioritami. Dříve jsem si nedokázala představit být nezadaná, protože jsem se bála pocitu samoty, nyní se spíše bojím toho, být zadaná, nebot se bojím pocitu nedůvěry a zbytečné ztráty času přebýváním ve vztahu, který by neměl smysl, tak jako to prozatím pokaždé bylo. Dříve jsem byla schopná být ve vztahu, kde byla láska pouze cizí slovo a kde jsme žili z toho že "nějak nám to funguje". Nyní bych nevydržela v takovém vztahu přetrvávat, nebyla bych schopna nepřijímat a nedávat city, které by podle mě v každém vztahu být měli.

Když jsem zjistila, že se pravděpodobně tak úplně nezbavím citů, které uchovávám k jednomu muži, tak jsem začala přemýšlet. Jestli je možné být s někým, koho budete mít upřímně rádi, bude vám spolu fajn, a nějakým způsobem to vlastně bude super. Až na jednu věc. Bude to takový klidný vztah, nebude to tak šíleně silná láska. Nebude to takový, jako když jste milovali celým svým srdcem a tělem, nebudete zažívat ty noci kdy jste si přáli aby se vám zdálo o vašem partnerovi se kterým momentálně jste. Necukne ve vás když uslyšíte jeho jméno, nebudete si číst vaše starší zprávy a usmívat se nad nimi, nebudete se dívat na hvězdy a myslet na chvíle které patřili jen vám. Zjednodušeně - "asi" to nebude ta upřímná láska nebo alespon zamilovanost.
Je jasné, že vztah po delší době už je jiný, já ted mám na mysli spíše ty začátky, a podle mě by začátky přesně takové nevinně nádherné být měli a jestli že ta počáteční zamilovanost přetrvává i spousty dalších let, je to jen dobře.

Nějak si nedovedu představit, že bych měla mít vztah, ve kterém bych nic takového nezažívala, a to i s ohledem na potencionálního partnera, kterému by to muselo být minimálně líto, pokud mě měl alespon trochu rád.
Zpětně se nechápu, jak jsem mohla takový vztah mít, ale vysvětluju si to tím, že dříve jsem si myslela že to tak má být, že takové to snění před spaním, patří jen k těm slavnějším a známějším u kterých je jasný, že s nimi nikdy nebudeme, a tak je vlastně skvělé si alespon před spaním představovat, jak sedíte s Tomášem Klusem pod hvězdami, a on vám hraje na kytaru, zpívá vám o vašem krásném úsměvu, načež přestane, pohladí vás po tváři a zašeptá něco krásného. Jak takové okamžiky dopadají, je na představě každého, já už jsem se rozvášnila až dost.
Co se na tom změnilo je to, že jsem skutečně poznala někoho, o kom si ted nechávám zdát, se kterým si přeju být, a se kterým, narozdíl od Kluse jsem tyto nádherné chvíle opravdu zažívala.
To proč spolu nemůžem být, je v této chvíli (a tomto článku) jedno.
Už je to nějaká doba a já mám pořád stejné city, a tak na mě padají obavy, jestli někdy vlastně přejdou, a já budu moct pocítit to samé k někomu, s kým bych být mohla. Nějak se mi zdá, že mé city spíše ještě sílí, natož aby mě opouštěli, a já tak jsem uvězněná v citovém vězení, které mi nedovoluje mít plnohodnotný vztah, a tak jen přežívám ze vzpomínek. Jakékoliv duševní hledání lásky je tak přesunuto na dobu neurčitou a jakékoliv fyzické záležitosti jsou odsunuty na ještě delší dobu, protože při jakémkoliv náznaku couvnu a couvu do patřičně bezpečné zony, nebot mi něco uvnitř nedovoluje cokoliv takového zažívat.
Tudíž jsem vzdala hledání klidného vztahu, vlastně jsem vzdala hledání JAKÉHOKOLIV vztahu, možná by se dalo říct, že čekám na zázrak. Snad poprvé v životě myslím na to, co chci já, a to je právě ta vášnivá láska, to nádherné užívání si každé chvíle, to nevinné snění, které se záhy změní ve skutečnost. Je to věrnost, bez jediného pomyšlení na někoho jiného, je to usmívání se nad společnými fotkami, je to nekonečné dívání se do očích toho druhého, jsou to dlouhé minuty ticha v objetí, kdy není třeba slov, je to naprostá touha po polibku od toho druhého, je to přání nikdy nekončícího vztahu... Od té doby co jsem poznala, že toto skutečně existuje, už nechci nic jiného.

Takže mi tak nějak nezbývá nic jiného smířit se s tím, že nezadaná budu pravděpodobně ještě dost dlouho. =)