Stránka obyčejné holky, která se občas potřebuje pořádně vykecat a rozhodla se, že k tomu zneužije právě tento blog.

Duben 2016

Blog básníka

17. dubna 2016 v 19:31 | Bety |  Odkazy
Tak jsem si tak říkala, že bych tu mohla udělat takovou menší reklamu, o kterou jsem ani nebyla požádána dělám to dobrovolně ze své vůle a ráda. S mou minimální návštěvností totiž můžu dělat velké věci, tak proč toho nevyužít, že.
Takžeee tadáááá, představuju blog básníka, který prezentuje krásné básničky, všechny je poctivě čtu a vyvolávají ve mě rozdílné pocity a emoce.
Občas tam proběhne i nějaký zážitek, vzpomínka a něco ze života, což je dobře, jsem za to ráda, a nechci to zakřiknout, takže pšššt, ať se dozvím ještě nějaké drby ze života jednoho úžasného člověka kterého znám už spoustu let a jsem za to ráda! :)
Rozhodně každému kdo sem omylem zabloudí, doporučuju navštívit i tento blog, a pokochat se tím, co já nedokážu a tak můžu jen tiše závidět. Tak šup šup, běžte se podívat a něco pěkného mu tam do komentářů napsat, zaslouží si to.


(Pokud tohle autor blogu plného básní bude číst, a já vím že bude, tak mu jen chci vzkázat, že jsem si právě vzpoměla, kdo ho donutil k tomu založit si blog. Ha, musím se pochválit. :D)


Život ve snech

17. dubna 2016 v 18:56 | Bety |  V mé hlavě
Patřím k těm lidem, který se zdají sny každou noc. Jen si nejsem úplně jistá, jestli je to dobře.
Měla jsem období, zhruba půl roku zpátky, kdy se mi každou noc zdály neskutečně hnusné noční můry. Každou noc to bylo něco jiného, ale v podstatě to byly sny, ve kterých někdo ubližoval mým blízkým nebo mě, ať už psychicky nebo fyzicky. Večer jsem nemohla usnout, podvědomě jsem usnout nechtěla, v noci jsem se kvůli tomu budila, ráno jsem měla většinou zkaženou náladu a po zbytek dne jsem se snažila ten sen vytěsnit z hlavy. Zapomenout na ně se mi nepovedlo, pamatuju si je totiž do teď, možná i proto, že se mi občas nějaký takový sen v noci znovu připomene, ale už o dost méně. Tyhle noční můry se mi zdály celý měsíc, každou noc. A mě to tak štvalo, že jsem přemýšlela nad tím, co ze všedního života ovlivňuje sny. Možná, že se to změnilo tím, že jsem před spaním přestala číst detektivky, nebo to bylo prostě jen špatným obdobím, nevím.
Každopádně noční můry vystřídaly sny takového rázu, kdy jsem se ráno vzbudila a bylo mi líto že to byl jen sen, a ne realita. Teď si tak říkám, co z toho je vlastně lepší, ale netroufám si rozhodovat.
Jednou, to už je rok zpátky, se mi zdál takový zvláštní sen. Není podstatné o co v něm šlo, ale je podstatné, že ten sen se pak začal uskutečňovat a měnil se v realitu. Byl to zvláštní pocit. Jen jeden rozdíl to mělo, ten konec. Začátek snu byl krásný, průběh byl těžký, závěr byl nepopsatelně nádherný. Realita toho snu byla krásná, průběh byl těžký, závěr byl bolestivý. To je pak docela zklamání. Přála jsem si, aby se mi zdáli už jen sny, ve kterých jedu na skejtu a najedu hlavou do pavučiny s obrovským pavoukem. S mou láskou k pavoukům, by se i tohle dalo považovat za jistou noční můru, ale rozhodně bych to brala víc, než ty moje skutečné noční můry, a nebo hloupé sny které se mění v realitu a na konci už zůstávají opět snem.
Zajímalo by mě, jestli sny mají nějaký význam, nebo jak si je mám vykládat. Jestli se mi zdají sny, které mi chtějí něco říct, nebo sny, ve kterých se mi prostě jen zjevuje to, čeho se nejvíc bojím, nebo to, po čem toužím. A nebo zda to má nějaký hlubší význam.
Snářům totiž zrovna moc nevěřím, a pokud si schválně přes snář nechám projet můj dnešní sen, vyjde mi tohle: Varování před změnou názorů, odpuštění, úspěch máš za dveřmi, pláčem nic nespravíš, budeš mít odvahu k novému začátku, to nejhorší máš za sebou, nové začátky.
Tak já nevím, na to že ten sen nebyl moc příjemný, vysvětlení ze snáře už o něco příjemnější je. Škoda, že tomu moc nevěřím, a vysvětluju si to tak nějak po svém.
Když ještě zavzpomínám, vybavím si, že se mi tak jednou do roka zdá sen, který se opakuje, a zdá se mi rok co rok. Absolutně ho nechápu. Je to sen, ve kterém jsme celá rodina na chatě, která vzápětí začne hořet. A to je celý, nic víc. Význam si raději hledat nebudu, stejně to ve mě důvěryhodnost nevyvolá.

Ačkoliv si někdy říkám, že bych si přála aby sen byl realitou, tak když nad tím teď tak přemýšlím, vlastně bych to nechtěla. Můj život ve snech, moje chování, ty situace a tak, to bych asi v normálním životě nedávala. Je to až moc akčnosti, a já jsem člověk, který potřebuje svůj klid. :))

Ale je to zvláštní, někdy mi to přijde jako bych vedla dvojí život.

Včera a pokaždé

11. dubna 2016 v 20:55 | Bety |  V mé hlavě
Můžu si slibovat, že sem budu psát něco, co se nebude týkat tebe, ale pořád platí to, že jediné téma při kterém mi nedochází slova jsi ty. Možná, že bych si měla tvou fotku dát na pozadí blogu, a do hlavičky napsat, že je to blog o tobě a o nás. Je až neuvěřitelný, jakým způsobem ses mi dostal pod kůži, a když mám náhodou pocit, že je to lepší, stane se něco, co mě předsvědčí o opaku.
Tyto dva měsíce byly fajn. Neviděli jsme se, udržovali jsme náš vztah pomocí techniky. Každý den nějaká ta hodina telefonování, několik zpráv na facebooku, občas fotka okolí, jídla, tebe nebo mě. A mám-li být upřímná, ano, chvílema si mi dokonce i lezl na nervy. Najednou jsem se pomaloučku dostávala do fáze, kdy jsem si dokázala představit něco s někým, kdo by nebyl ty, a ono to vypadalo i reálně. Najednou mi kolega přišel až příliš sympatický, a já jsem si říkala "Sakra, ono to asi půjde.". Probrečené večery se najednou stali klidnými večery, při kterých jsem dělala všechno možné, kromě myšlení na tebe.
Celou zimu jsem se těšila až bude tepleji, abych si jako obvykle mohla v noci sednout na okno, dát si do uší sluchátka, koukat na hvězdy a přemýšlet nad životem a tím, co je špatně a co by mělo být jinak. A ano, dlouhou dobu jsem takhle myslela právě na tebe. Když najednou tepleji být začalo, tak jsem nevěděla nad čím bych přemýšlela. Přišla jsem si tak nějak prázdná, jako bych neměla emoce, city, jakoby všechny myšlenky na tebe opustily mou mysl, jakoby všechny vzpomínky vybledly a já neměla nic a nikoho, čím bych to mohla plnohodnotně nahradit. Nikdo nedostal ten "post", být tím, na kterého po večerech myslím, a ty si tam najednou už také nebyl.
Začala jsem přemýšlet nad důvodem, kdy přesně se to změnilo, a co k tomu přispělo. Možná, že mě něco napadlo. Celou tu dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli si ke mě skutečně cítil to samé, co já k tobě, a nebo to bylo jen pouhé pomatení smyslů, které nějakou dobu vydrželo. Nikdy jsem nedostala odvahu se tě na to zeptat, až jednoho dne, právě před dvěmi měsíci, si o tom začal sám. Byla neděle ráno a byla jsem v práci. Psali jsme si o jedné nejmenované politické straně, bylo to už dávno potom, co jsem vzdala řešení mých citů s tebou. Když najednou si mi napsal, že tvůj vnitřní pocit ti říká, že chci slyšet odpověd na otázku, jestli si mě přestal milovat, a nebo si ani nikdy milovat nezačal. Napsal si, že nepřestal, že to tam pořád je a bude. V tu chvíli se mi objevily slzy v očích, a já to musela jít rozchodit. Nebyly to slzy štěstí, pořád vím že spolu být nemůžeme, ale zdálo se mi, že v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce, jako bych se mohla znovu svobodně nadechnout a jít dál. Což je vlastně takový zvláštní a nesmyslný paradox, že?
Nojo, ale nic není jak se na první pohled zdá.

Včera...
Včera jsem s tebou byla, ty jsi mě obejmul, dal si mi pusu, a já si po pár minutách s tebou znovu začala uvědomovat, že to není tak dobré, jak jsem myslela. Všechny city k tobě znovu najednou ožily, vzpomínky nevybledly, jen ve mě celou dobu dřímaly a čekaly až se objevíš, a znovu je probudíš, a to se právě stalo. To duševní souznění a vzájemná touha mezi náma byla a pořád je obrovská, cítíme to oba. Když jsme seděli v autě, volali s kamarádem, a já tě pozorovala, všímala jsem si každého detailu tvého obličeje a ve mě se odehrával boj. Tak moc jsem tě chtěla políbit, pohladit po tváři, chytnou za ruku a říct ti, at utečeme někam, kde ten svět bude jen náš, kde budeme jen ty a já. Ty si mě znovu stokrát rozesmál, uvedl si mě do rozpaků, a když jsem odcházela, znovu si mě obejmul, a já tebe ještě jednou, a dlouze, jako by to mělo být naposledy, a víš proč? Protože v tvém objetí jsem vždycky našla celý svět, potřebovala jsem si znovu z tvé blízkosti vzít co nejvíc je mi dovoleno, abych s tím mohla žít do doby, než tě znovu uvidím.
Měl si před sebou dlouhou cestu, a říkal si, že zavoláš. Volal mi náš kamarád, říkal mi, že si mu do telefonu usínal říkal něco o kytičkách, že se ti prý smál že sis spletl hovor, že takové věci máš říkat mě, ale že chápe že si rozrušený ze setkání semnou. Kdyby jen věděl celý ten náš příběh, nepřišlo by mu to pak zas tak humorné.
A pak si volal ty, volali jsme spolu do rána, pět hodin v kuse, a ty hodiny utekly neskutečně rychle. Bavili jsme se úplně jinak, nově, zvláštně, ale naprosto nádherně. Nedokázala bych se s nikým bavit tak, jako včera s tebou. Povídal si mi věty, které se mi zdály tak moc reálné, tak nádherné, že si do ted přijdu jako bych je skutečně včerejší noc prožila. Ta noc byla nezapomenutelná, a to to bylo jen po telefonu, nechápu jak to děláš. Proč všechno s tebou je tak nové, tak úžasné, ale přitom tak bolestivé?
Přečetla jsem ti skoro všechno co mám tady na blogu, a ty si mě neodsoudil, ty jsi přiznal, že to cítíš stejně jako já. Shodli jsme se na tom, že tohle je mučení, pochopil si můj pocit, který mi říká, že mezi náma to takhle být nemůže, že si nedovedu představit, že bychom spolu my dva nebyli.
Bude to takhle napořád? Jakmile se z toho začnu trochu dostávat, přijdeš ty, a každá minuta s tebou ve mě vzbudí všechny city, které se na malou chvíli schovaly? Jak dlouho se tohle dá vydržet? Proč se oba takhle vzájemně mučíme? Proč oba víme, že by to mělo být úplně jinak? A proč to tak není? Co když to bude jednou tak nezvladatelné, že se prostě rozloučíme? Proč už jsme to dávno neudělali? Byly by naše životy bez toho druhého prázdnější? Opravdu jeden bez druhého být nechceme? Proč je to tak komplikované? Jaké budou naše životy za pár let, jak vlastně skončíme?
Ani na jednu z těchto otázek neznám odpověd a vím, že ty mi ji taky dát nemůžeš.
Nevím proč tohle vůbec píšu, pravděpobně jsem se jen potřebovala vypsat, dokud tyto pocity jsou ve mě tolik čerstvé, a tak vznikla tato nesouvislá slátanina, které rozumíme jen my dva.