Stránka obyčejné holky, která se občas potřebuje pořádně vykecat a rozhodla se, že k tomu zneužije právě tento blog.

Včera a pokaždé

11. dubna 2016 v 20:55 | Bety |  V mé hlavě
Můžu si slibovat, že sem budu psát něco, co se nebude týkat tebe, ale pořád platí to, že jediné téma při kterém mi nedochází slova jsi ty. Možná, že bych si měla tvou fotku dát na pozadí blogu, a do hlavičky napsat, že je to blog o tobě a o nás. Je až neuvěřitelný, jakým způsobem ses mi dostal pod kůži, a když mám náhodou pocit, že je to lepší, stane se něco, co mě předsvědčí o opaku.
Tyto dva měsíce byly fajn. Neviděli jsme se, udržovali jsme náš vztah pomocí techniky. Každý den nějaká ta hodina telefonování, několik zpráv na facebooku, občas fotka okolí, jídla, tebe nebo mě. A mám-li být upřímná, ano, chvílema si mi dokonce i lezl na nervy. Najednou jsem se pomaloučku dostávala do fáze, kdy jsem si dokázala představit něco s někým, kdo by nebyl ty, a ono to vypadalo i reálně. Najednou mi kolega přišel až příliš sympatický, a já jsem si říkala "Sakra, ono to asi půjde.". Probrečené večery se najednou stali klidnými večery, při kterých jsem dělala všechno možné, kromě myšlení na tebe.
Celou zimu jsem se těšila až bude tepleji, abych si jako obvykle mohla v noci sednout na okno, dát si do uší sluchátka, koukat na hvězdy a přemýšlet nad životem a tím, co je špatně a co by mělo být jinak. A ano, dlouhou dobu jsem takhle myslela právě na tebe. Když najednou tepleji být začalo, tak jsem nevěděla nad čím bych přemýšlela. Přišla jsem si tak nějak prázdná, jako bych neměla emoce, city, jakoby všechny myšlenky na tebe opustily mou mysl, jakoby všechny vzpomínky vybledly a já neměla nic a nikoho, čím bych to mohla plnohodnotně nahradit. Nikdo nedostal ten "post", být tím, na kterého po večerech myslím, a ty si tam najednou už také nebyl.
Začala jsem přemýšlet nad důvodem, kdy přesně se to změnilo, a co k tomu přispělo. Možná, že mě něco napadlo. Celou tu dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli si ke mě skutečně cítil to samé, co já k tobě, a nebo to bylo jen pouhé pomatení smyslů, které nějakou dobu vydrželo. Nikdy jsem nedostala odvahu se tě na to zeptat, až jednoho dne, právě před dvěmi měsíci, si o tom začal sám. Byla neděle ráno a byla jsem v práci. Psali jsme si o jedné nejmenované politické straně, bylo to už dávno potom, co jsem vzdala řešení mých citů s tebou. Když najednou si mi napsal, že tvůj vnitřní pocit ti říká, že chci slyšet odpověd na otázku, jestli si mě přestal milovat, a nebo si ani nikdy milovat nezačal. Napsal si, že nepřestal, že to tam pořád je a bude. V tu chvíli se mi objevily slzy v očích, a já to musela jít rozchodit. Nebyly to slzy štěstí, pořád vím že spolu být nemůžeme, ale zdálo se mi, že v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce, jako bych se mohla znovu svobodně nadechnout a jít dál. Což je vlastně takový zvláštní a nesmyslný paradox, že?
Nojo, ale nic není jak se na první pohled zdá.

Včera...
Včera jsem s tebou byla, ty jsi mě obejmul, dal si mi pusu, a já si po pár minutách s tebou znovu začala uvědomovat, že to není tak dobré, jak jsem myslela. Všechny city k tobě znovu najednou ožily, vzpomínky nevybledly, jen ve mě celou dobu dřímaly a čekaly až se objevíš, a znovu je probudíš, a to se právě stalo. To duševní souznění a vzájemná touha mezi náma byla a pořád je obrovská, cítíme to oba. Když jsme seděli v autě, volali s kamarádem, a já tě pozorovala, všímala jsem si každého detailu tvého obličeje a ve mě se odehrával boj. Tak moc jsem tě chtěla políbit, pohladit po tváři, chytnou za ruku a říct ti, at utečeme někam, kde ten svět bude jen náš, kde budeme jen ty a já. Ty si mě znovu stokrát rozesmál, uvedl si mě do rozpaků, a když jsem odcházela, znovu si mě obejmul, a já tebe ještě jednou, a dlouze, jako by to mělo být naposledy, a víš proč? Protože v tvém objetí jsem vždycky našla celý svět, potřebovala jsem si znovu z tvé blízkosti vzít co nejvíc je mi dovoleno, abych s tím mohla žít do doby, než tě znovu uvidím.
Měl si před sebou dlouhou cestu, a říkal si, že zavoláš. Volal mi náš kamarád, říkal mi, že si mu do telefonu usínal říkal něco o kytičkách, že se ti prý smál že sis spletl hovor, že takové věci máš říkat mě, ale že chápe že si rozrušený ze setkání semnou. Kdyby jen věděl celý ten náš příběh, nepřišlo by mu to pak zas tak humorné.
A pak si volal ty, volali jsme spolu do rána, pět hodin v kuse, a ty hodiny utekly neskutečně rychle. Bavili jsme se úplně jinak, nově, zvláštně, ale naprosto nádherně. Nedokázala bych se s nikým bavit tak, jako včera s tebou. Povídal si mi věty, které se mi zdály tak moc reálné, tak nádherné, že si do ted přijdu jako bych je skutečně včerejší noc prožila. Ta noc byla nezapomenutelná, a to to bylo jen po telefonu, nechápu jak to děláš. Proč všechno s tebou je tak nové, tak úžasné, ale přitom tak bolestivé?
Přečetla jsem ti skoro všechno co mám tady na blogu, a ty si mě neodsoudil, ty jsi přiznal, že to cítíš stejně jako já. Shodli jsme se na tom, že tohle je mučení, pochopil si můj pocit, který mi říká, že mezi náma to takhle být nemůže, že si nedovedu představit, že bychom spolu my dva nebyli.
Bude to takhle napořád? Jakmile se z toho začnu trochu dostávat, přijdeš ty, a každá minuta s tebou ve mě vzbudí všechny city, které se na malou chvíli schovaly? Jak dlouho se tohle dá vydržet? Proč se oba takhle vzájemně mučíme? Proč oba víme, že by to mělo být úplně jinak? A proč to tak není? Co když to bude jednou tak nezvladatelné, že se prostě rozloučíme? Proč už jsme to dávno neudělali? Byly by naše životy bez toho druhého prázdnější? Opravdu jeden bez druhého být nechceme? Proč je to tak komplikované? Jaké budou naše životy za pár let, jak vlastně skončíme?
Ani na jednu z těchto otázek neznám odpověd a vím, že ty mi ji taky dát nemůžeš.
Nevím proč tohle vůbec píšu, pravděpobně jsem se jen potřebovala vypsat, dokud tyto pocity jsou ve mě tolik čerstvé, a tak vznikla tato nesouvislá slátanina, které rozumíme jen my dva.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama