Stránka obyčejné holky, která se občas potřebuje pořádně vykecat a rozhodla se, že k tomu zneužije právě tento blog.

Mělo to být jinak

28. května 2016 v 21:29 | Bety |  V mé hlavě
Dnes si tak sedím u počítače, poslouchám hudbu, detoxikuju se po včerejším večeru a rozjímám nad životem. Nevím, zda na můj dnešní hloubavý stav má nějaký podíl mé střízlivění, každopádně moje sice utahané tělo ale za to čilá mysl určitě ano.
Přemýšlím nad tím, co jsem kdy od života chtěla a jak jsem si dřív představovala svou budoucnost.

Když jsem byla malá, chtěla jsem být veterinářkou. Z jednoho prostého důvodu - Chtěla jsem pracovat se zvířatama. Jenže v té době jsem si to barvila na růžovo. Vůbec jsem si neuvědomovala, že právě veterináři musí v hodně případech čelit nepříjemným pohledům, zážitkům a pocitům, což bych já prostě absolutně nezvládala. Protože to, na co nemám žaludek je pohled na trpící zvíře, ať už je to naživo, nebo na fotce. Tudíž jsem šla na učňák studovat obor, který mě do teď nebaví a zaměstnání i brigádu mám v úplně jiném odvětví. A do teď nechápu, jak můžou chtít po 14ti leté holce aby se rozhodla, co chce v životě dělat, když v tom nemám jasno skoro ani teď.
Naivní jsem byla i v 17-18ti letech, když jsem si představovala, že můj vztah s partnerem bude trvat věčně. Tenkrát jsme bydleli spolu u nás a všechno bylo zalité sluncem. A já jsem si myslela, že ve 20ti letech už budeme mít oba stabilní práci která nás bude bavit, vlastní zázemí někde v přírodě, místo dětí se budeme starat o psy z útulku a stále k sobě budeme hořet láskou. Haha. A realita?
V devatenácti jsem ten rozpadající se vztah ukončila i s jeho pomocí, neboť už se v něm dále nedalo setrvávat. Partner vyměnil lásku ke mě za lásku k penězům a všemu ostatnímu, a mě přetekl pomyslný pohár trpělivosti. Z jakéhosi vztahu vznikli jen lži a tak se odstěhoval. Moje práce bylo bídné roznášení novin za almužnu, za kterou jsem stěží mohla koupit léky pro našeho pejska, kterého jsme si pořídili, a který nás již opustil. Realita se ani trochu nepodobala představě, kterou jsem si dříve vysnila.
A když jsem po čase potkala muže, který chtěl to samé co já a ke kterému jsem začala cítit skutečnou lásku, začala jsem si být poprvé 100% jistá že to je ten pravý, že spolu budeme. Že do roka budeme ten nejšťastnější pár a už jsem si zase a znovu malovala na růžovu naší budoucnost. Právě teď je to rok, a realita je zase jiná. Ano, jsme si blízcí, jsme užasní přátelé, a je to jeden z těch nejblížších lidí které mám. Víme o sobě všechno a také si všechno říkáme, což je jednoznačně krásné, ale nejsme pár. A mě trvalo celý ten rok než jsem se s tím smířila.

A tak si tak říkám, má vlastně cenu si představovat budoucnost? Nemá.
Dříve jsem si plánovala naivně budoucnost do každého detailu, měla jsem vysoké požadavky na můj život a po každém pádu jsem ty požadavky na štěstí snižovala. Teď už mi jen postačí být šťastná, ať už to obnáší cokoliv. Tak nějak jsem rezignovala na vysněnou budoucnost, na čekání na to, co může, ale nemusí přijít. Prostě mi zřejmě už stačí jen pár krásných chvil, aspoň těch pár momentů kdy se šťastná cítím.

Za chvíli mi zase bude o rok víc, a co si budu přát? Nic, tentokrát už vůbec nic.
Dříve jsem si přála kubánský doutník a víno Armand de Brignac, teď jsem šťastná za pívo a startku. Asi tak :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jouker jouker | 28. května 2016 v 21:44 | Reagovat

vitej v realite :-P ale je nutny si tim projit. necht te to, jako jine, jen posili

2 beetyss beetyss | E-mail | Web | 28. května 2016 v 21:52 | Reagovat

Děkuju, děkuju, i tebe.. :) I když pořád si myslím že trošku toho zdravého a naivního optimismu bychom mít měli, jako takové záchytné lano. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama